Co dělat, když se vaše dítě řeže, aneb syndrom pořezaného zápěstí

fashion

V období dospívání je běžné zkoumání nových, často zakázaných „možností“, ať už mluvíme o kouření, drogách, alkoholu či experimentování s vlastním tělem. Adolescenti se ocitají na pomezí, necítí se již býti dětmi, ovšem nejsou ani dospělými, hledají sebe sama a musí se vypořádat s různými problémy. Mimo to jsou velmi ovlivněni okolím, respektive svými vrstevníky, chtějí zapadnout do kolektivu a mnohdy jsou pro to schopni udělat cokoliv. Přičteme-li k tomu možné problémy v rodině, psychickou nepohodu a strádání, šikanu a jiné, je pochopitelné, že dítě nemusí být schopné takovýto nápor ustát. Jak již předesílá nadpis, bude tento článek zaměřen na děti, které řeší své problémy sebepoškozováním.


Nedávno jsem v souvislosti se sebepoškozováním četla text, snad bych jej mohla označit za citát, který byl koncipován jako rozhovor dospívající dívky a malého chlapce. Chlapec se dívky, která měla viditelně pořezaná zápěstí ptal, zda je anděl. Dívka překvapeně odpověděla, že rozhodně není, avšak chlapec oponoval že je, protože lidé, kteří mají viditelné jizvy jsou andělé, kteří neumí najít cestu domů. Zamyslíme-li se blíže nad touto metaforou, měl chlapec pravdu. Sebepoškozování je jakýmsi prostředkem ke zhmotnění vnitřní bolesti, úzkosti, zmatku a zloby. Tyto pocity děti nedokáží správně zpracovat a vyrovnat se s nimi, mnohdy nenávidí samy sebe, mají pocit, jako by nepatřily do tohoto světa. Hledají různé možnosti úniku od psychické bolesti, a tak se ji snaží přehlušit bolestí fyzickou – řežou se, pálí se cigaretou, rvou si vlasy, drásají si kůži do krve apod. Paradoxní je, že většinou fyzickou bolest ani necítí, protože při sebepoškozování se do krve vyplavují endorfiny, které zafungují jako analgetika. Proč si tedy ubližují dál? Odpověď je jednoduchá, sebepoškozování jim přináší úlevu, jizvy vnímají jako volání o pomoc, ačkoli se je mnohdy snaží zakrýt. Nehledě na to, že pokud jim několik prvních říznutí ulevilo, budou tento způsob vyhledávat i nadále – stanou se na něm závislými.


Lidé si mylně myslí, že osoby se sklonem k sebepoškozování musí trpět nějakou psychickou nemocí, že jsou lidově řečeno blázni. Pravda je ale úplně jinde, sebepoškozování není samo o sobě diagnózou, je to „pouze“ způsob vypořádání se s negativními emocemi. Samozřejmě se může objevit i jako doprovodný jev např. u schizofrenie. Jakékoliv sebedestruktivní pokusy mohou mít vážné následky, proto není namístě problém bagatelizovat. Kromě viditelných jizev je zde riziko zanícení rány a s tím jsou spojeny různé zdravotní problémy. Nejvíce však člověk trpí po psychické stránce, ocitá se v začarovaném kruhu emocí: řeže se, protože se nenávidí – nenávidí se, protože se řeže.


Nabízí se otázka, co může být pro dítě tak velice traumatizující, že se nedokáže svěřit okolí a místo toho si začne záměrně ubližovat? Důvodů může být opravdu mnoho, pomineme-li prostou snahu upozornit na sebe, bývá nejčastější příčinou:

- pohlavní zneužívání, fyzické týrání, domácí násilí

- nedostatečný zájem rodičů, problémy s komunikací v rodině

- rozvod rodičů, úmrtí rodiče

- celkově špatné rodinné i sociální zázemí

- neschopnost zapadnout do kolektivu, šikana

- snaha potrestat někoho blízkého

- problémy s dospíváním

- deprese, pocity viny, samota, emoční tíseň, stres…


Člověk, který si jakkoli vědomě ubližuje ví, že tento způsob není správný, ovšem nedokáže si sám pomoci. Důležitou roli zde hraje podpora okolí, zejména rodiny. Cesta za uzdravením je dlouhá a bez odborné pomoci se neobejdete. Podstatou terapie je nalézt jiné, nedestruktivní způsoby, jak se vyrovnat s problémy a vnitřní bolestí, což efektivně zvládne pouze pod vedením zkušeného psychologa. 




Žádné komentáře. Buďte první!
Pro posílání komentářů se musíte nebo zaregistrovat.