Jaký je rozdíl mezi poruchou osobnosti a psychickou poruchou?

fashion

Denně kolem sebe můžeme slyšet, že ten či onen člověk trpí nějakým psychickým problémem či je označen za jedince s poruchou osobnosti. Víte však, co tato označení znamenají, nebo je tak jako mnozí chybně zaměňujete? Ne každý problém je totiž psychickou poruchou, a ne každá porucha lze označit za poruchu osobnosti. A proto jsme sepsali tento článek, který by vám měl pomoci se v této problematice lépe orientovat.

Nejprve je podstatné vymezit si základní rozdíly. Poruchy osobnosti jsou souhrnným označením těch psychických problémů, které naprosto pozmění osobnost jedince. Důležitou roli zde sehrávají genetické predispozice jedince, přičemž se onemocnění (či náznaky) projeví již v dětském věku a trvá až do stáří. Oproti tomu u psychických poruch se za „spouštěč“ považuje dlouhodobé působení stresu či jiných okolních vlivů, to tedy znamená, že se můžou objevit v jakémkoliv věku. Genetická výbava zde sice hraje roli, ale ne natolik významnou jako je tomu u poruch osobnosti.

V obou případech však platí, že bez pomoci psychologa se neobejdete, protože orientovat se v této problematice je opravdu složité, příznaky jednotlivých poruch jsou si totiž mnohdy dosti podobné. Nehledě na to, že u poruch osobnosti jsou často doprovodným jevem deprese, úzkosti aj., které ztěžují léčbu, protože klienti si nechtějí připustit, že za jejich psychickou nepohodou stojí něco jiného a vážnějšího. Níže si rozebereme jednotlivé druhy psychických problémů a poruch osobnosti, jejich projevy a možnosti léčby.


Psychické problémy/poruchy

Společnost již v minulosti považovala psychické problémy za určité stigma, což přetrvává v menší míře dodnes. Na základě obecných hledisek se za psychickou poruchu považuje stav, který jakkoli vybočuje, respektive je nenormální vůči zažitým normám, proto se např. v minulosti za duševní poruchu označovala i homosexualita. Naštěstí se pojetí normálnosti mění tak jako se vyvíjí společnost a její myšlení, přesto zde určité tendence přetrvávají, v moderním pojetí jsou však negativní postoje mířeny spíše proti psychiatrii, jejímu vymezení psychických poruch apod.

Pevně daná definice psychických poruch neexistuje, což je dáno tím, že se problematikou nezabývá pouze jeden obor, ale je zkoumána jak v rámci psychiatrie, tak i psychologie a psychopatologie. Shrneme-li si jednotlivé poznatky, lze psychické problémy klasifikovat jako stav, při kterém je narušeno myšlení a chování takovým způsobem, že nezapadá do obvyklých kulturních norem. Většina duševních poruch vzniká na základě působení vnějších vlivů – výchova, problémy v mezilidských vztazích, nadměrný stres v práci/škole, negativní události a traumata, existenční problémy apod. Vrozené dispozice zde nehrají hlavní roli, ovšem nesmíme je opomíjet, tedy pokud některý z rodičů trpěl určitým typem duševní poruchy je zde předpoklad, že se toto onemocnění projeví i u jeho potomků.

V širším pojetí jsou psychické problémy doprovázeny různými symptomy jako např. bolesti hlavy, svalů, kloubů, břicha, „svírání“ útrob, problémy se spánkem, smutek, strach, úzkost či naopak nepřiměřená veselost, neschopnost jasného úsudku, zkreslené vnímání reality, potíže s pamětí a udržením pozornosti, agresivní chování, náchylnost k užívání návykových látek aj.


Mezi nejčastější psychické poruchy řadíme:

1. Vaskulární demence, demence u Alzheimerovy choroby, delirium po užití psychotropních látek – jde o organické duševní poruchy včetně těch, které vznikají následkem onemocnění či poranění mozku. Projevují se mimo jiné poruchami paměti, myšlení a prostorové orientace, depresemi, halucinacemi, potížemi s vyjadřováním apod. Pacient se postupem času stává závislým na pomoci okolí.

2. Alkoholismus, narkomanie, alkoholická halucinóza a paranoia – tyto psychické problémy jsou zapříčiněné nadměrným užíváním psychotropních látek. Projevují se bludy, výraznou úzkostí, stihomamem, sluchovými halucinacemi…

3. Schizofrenie, schizotypální porucha, poruchy s trvalými bludy, schizoafektivní poruchy – projevují se halucinacemi a bludy což vyústí v neustálou podezíravost a depersonalizaci.

4. Bipolární afektivní porucha, periodická depresivní porucha, prezistentní afektivní poruchy – jak už názvy vypovídají, jedná se o skupinu afektivních poruch čili poruch nálad, které neodpovídají reálné životní situaci.

5. Obsedantně-kompulzivní porucha, fobické úzkostné poruchy – tyto neurotické poruchy mají za následek vyhýbání se určitým situacím (u fobií) či naopak úmyslné opakování stejných vzorců chování (u obsedantně-kompulzivní poruchy).

6. Poruchy příjmu potravy, neorganické poruchy spánku – syndromy těchto poruch chování jsou spojeny s fyziologickými a somatickými faktory.

7. Mentální retardace (lehká, střední, těžká, hluboká) - trvalé snížení inteligence v důsledku organického poškození mozku

8. Expresivní porucha řeči, specifická porucha čtení, autismus u dětí, Aspergerův syndrom – nápadně nerovnoměrný vývoj určitých složek osobnosti u dětí.

9. Porucha aktivity a pozornosti, specializovaná porucha chování, depresivní porucha chování, separační úzkostná porucha, elektivní mutismus, chronické motorické nebo vokální tiky – tato skupina poruch chování se projevuje zejména u dětí a v období dospívání.

10. Poruchy osobnosti – tuto skupinu psychických poruch si vysvětlíme v následující kapitole článku.

Léčba psychických poruch je během na dlouhou trať, podstatná je včasná a správná diagnostika na základě příznaků a projevů. Poté následuje psychoterapie, která bývá vhodně doplněna léky, jež ovlivňují biologickou stránku nemoci.


Poruchy osobnosti

Zde se již oproti psychickým poruchám názory odborníků jasně shodují a vymezují poruchy osobnosti jako soubor povahových odchylek, majících trvalý charakter a vytvářejících nevyváženou a nenormální osobnost. Zajímavostí je, že si jedinec trpící poruchou osobnosti nikterak neuvědomuje nenormálnost svého chování, což často vede ke konfliktům s okolím. Porucha osobnosti se rozvíjí od dětství a přetrvává i v dospělosti a stáří, i když se může postupem času stát méně výraznou. Na rozvoji poruchy osobnosti se podílí mnoho faktorů, ať už je to genetická výbava jedince, potíže během těhotenství, komplikovaný porod, rodinné zázemí, příliš tvrdá výchova, sexuální zneužívání a týrání, konfliktní prostředí aj. Pro poruchy chování jsou typické neustále se opakující vzorce chování, nepřiměřená intenzita emocí, abnormální reakce na kritiku okolí, neadekvátní způsob chování k ostatním a neschopnost zvládat různé životní situace.


Mezi nejčastější poruchy osobnosti řadíme:

1. Paranoidní porucha osobnosti (kverulantská, fanatická) – podezíravost, sklon k vytváření konspiračních teorií, vztahovačnost, sklony k patologické žárlivosti, přehnaná sebechvála a skrývání nedostatků, trvalá zášť.

2. Schizoidní porucha osobnosti – samotářství, izolace od okolí, odtržení od reality a vytváření vlastního světa, nedostatek touhy po vztazích, lhostejnost k názorům ostatních.

3. Disociální porucha osobnosti (antisociální osobnost/sociopatie) – lhostejnost k dodržování společenských pravidel, porušování norem, nezájem o city druhých, nízká tolerance, neschopnost pociťovat vinu a poučit se ze zkušeností.

4. Emočně nestabilní porucha osobnosti: Impulzivní typ – neuvážené jednání, časté vytváření konfliktů, výbušnost a agresivita, nestálost nálad.

5. Emočně nestabilní porucha osobnosti: Hraniční typ – sklony k sebepoškozování, suicidální sklony, pocity prázdnoty, nejasná představa o sobě samém, nestálé vztahy, vyhýbání se odmítnutí.

6. Histrionská porucha osobnosti – zkreslování skutečnosti, teatrálnost, snaha být středem pozornosti, sklony k manipulaci, problémové mezilidské vztahy.

7. Obsedantně-kompulzivní porucha osobnosti (Anankastická porucha osobnosti) – perfekcionismus a pedantství, nerozhodnost, vnitřní nejistota, moralizování, sociální konvenčnost, nadměrné obavy, paličatost, přetrvávající úzkost. 

8. Anxiozní (vyhýbavá) porucha osobnosti – trvalé obavy, přesvědčení o vlastní méněcennosti, nechuť stýkat se s lidmi.

9. Závislá porucha osobnosti – strach z odmítnutí, pocity bezmoci a neschopnosti, přenechávání odpovědnosti druhým.

10. Dysforická porucha osobnosti smutek, nízká sebedůvěra, pesimismus.

11. Narcistická porucha osobnosti – citová chladnost, samolibost, nadřazenost, marnivost, využívání druhých, absence empatie, neustálé porovnávání a soutěžení.

12. Nezdrženlivá osobnost (Haltlos osobnost) – nestálost, bezcílnost, vyhledávání pohodlí a požitků

13. Pasivně-agresivní osobnost – negativismus, váhavost, misantropie

14. Sadistická porucha osobnosti – krutost, násilnost, dominance

15. Masochistická porucha osobnosti – sebeponižování, sebetrestání

Léčba poruch osobnosti je vcelku obtížná, protože klienti mnohdy vyžadují po psychologovi odstranění přidružených problémů, jako jsou deprese, úzkosti apod. a jiný problém si odmítají připustit. I přesto se po vhodně zvolené terapii uzdraví nadpoloviční většina pacientů. Je však nutné, aby psycholog založil diagnózu na podrobné rodinné i osobní anamnéze a získal co nejvíce informací od blízkého okolí.

Pokud máte pocit, že se u vás může vyskytovat některá z výše uvedených psychických poruch či poruch osobnosti, neodkládejte návštěvu odborníka. Tak jako u jiných problémů i zde platí, že čím dříve se započne s léčbou, tím větší je možnost uzdravení.

 




Žádné komentáře. Buďte první!
Pro posílání komentářů se musíte nebo zaregistrovat.