„Bít či nebít?“ Aneb fyzické tresty a jejich smysl ve výchově dětí

Všichni rodiče se snaží své potomky vychovávat co nejlépe, někdo spíše nevychovává, jiný tíhne k metodě cukru a biče, další pak razí heslo, že je škoda každé facky, která padne vedle. Přestože je násilí na dětech považováno za něco nepřípustného, i v dnešní době se k tělesným trestům uchylují zhruba dvě třetiny rodičů. A to mnohdy i ti, kteří prohlašují, že by na své dítě nikdy ruku nevztáhli. Jsou situace, se kterými si rodiče jednoduše neví rady, a i přes veškeré své zásady nějaký typ bití na svém dítěti použijí. My se v tomto článku podíváme na zoubek tomu, proč se k bití rodiče nejčastěji uchylují a zda mají takovéto tresty ve výchově své místo, či nikoli.

Plácnutí přes zadek, facka…

Způsobů, jakým vykonat tělesný trest je mnoho. A motiv? Podle dostupných studií reagujeme fyzickým násilím na vlastní problémy, ventilujeme své stresy, chceme dítě potrestat za jeho neposlušnost apod. Prostřednictvím fyzické bolesti, která po trestu následuje, dáváme dítěti najevo, že to, co udělalo nebylo správné. Otázkou zůstává, zda si to dítě uvědomí, nebo zda bude účinek zcela jiný.

Zamyslete se sami nad sebou, kolikrát jste své malé dítě např. plácli přes ruku, aby na něco nesahalo? I když je tato výchovná metoda zejména u malých dětí, respektive batolat, brána jako věc zcela normální, spadá mezi fyzické tresty. V tomto případě si dítě nejspíš žádné psychické trauma do budoucnosti neponese. Jenže ruku na srdce, jsou tato plácnutí vůbec účinná? Když dítě dostane přes ručičku, protože chce sáhnout na horký radiátor, nechá toho? No možná na chvíli ano, ale za pár minut už bude opět ruku ke zdroji tepla natahovat. A tak stále dokola, jednoduše dokud se nespálí… Samozřejmě tím nechceme říct, že by rodiče měli své děti nechat sahat na ostré předměty, do zásuvky apod., jen chceme poukázat na to, že násilím v podstatě nic nezmůžou a měli by vyzkoušet i jiné metody.

Pokud tělesné tresty přerostou určitou mez, můžeme již hovořit o fyzickém týrání. Ale to je téma na samostatný článek. Je potřeba si však uvědomit, že hranice mezi „neškodným“ výchovným pohlavkem a tělesným týráním je opravdu velmi tenká.

Důvody k bití…

Odpovědí na otázku, proč rodiče své děti bijí může být hned několik. Začněme příčinou nejpřirozenější a nejběžnější – výchova. Ano, opravdu je to tak, ačkoli se to často snažíme popírat, přebíráme metody svých vlastních rodičů. Příliš uvolněná, nebo naopak přísná výchova však není tou správnou cestou, kterou bychom se jako rodiče měli vydat. Zkusme se proto oprostit od zažitých názorů, že dobře mířená facka dokáže vyřešit všechny problémy. Není tomu tak.

Někteří rodiče chtějí být svým dětem především kamarády. Když však přijde na lámání chleba a je potřeba, aby projevili svou rodičovskou autoritu, jsou v koncích. Ono totiž to kamarádství mezi rodiči a dětmi musí mít určitá pravidla. Mnoho rodičů si to však neuvědomuje a v případě problémů si chce opět nastolit vůdčí postavení, nejčastěji prostřednictvím násilí. To je samozřejmě špatně.

V neposlední řadě se pak k bití uchylují často ti rodiče, kteří jsou sami pod nátlakem a ve stresu. Chtějí, aby je dítě poslouchalo a když už jsou na pokraji sil udeří dítě. Možná, že se těmto rodičům v první chvíli uleví, z dlouhodobého hlediska však jsou pro své potomky tím nejhorším příkladem, protože jim ukazují, že násilím se dají vyřešit problémy.

Předtím, než použijete fyzický trest, se zkuste zamyslet, jaké důsledky může mít vaše jednání na psychiku dítěte. V první řadě se vás dítě může začít bát, uvidí ve vás spíše tyrana než milujícího rodiče. V případě častějších trestů bude dítě velmi vystresované, může začít trpět depresemi, úzkostmi a jinými psychickými problémy. Ve snaze zavděčit se vám potlačuje dítě často své vlastní potřeby, názory a hodnoty. Vytvoří si zkreslenou představu, že váš model výchovy je tím správným a bude jej praktikovat i na svých dětech. Vzniká začarovaný kruh, ze kterého je velmi obtížné se dostat.

Jak „správně“ trestat…

Najít správný směr ve výchově není nic lehkého, vše je založeno na notné dávce pochopení, kompromisů i pravidel. V případě, kdy dítě udělá něco špatného, měl by následovat trest, ale přiměřený, nejlépe bez násilí. Vhodnou alternativou je tzv. dát zaracha. Určitě si to sami z dětství pamatujete, když jste přinesli špatnou známku ze školy, provedli nějakou lumpárnu, rodiče vám zakázali nějakou oblíbenou činnost (televize, počítač, jít ven s kamarády). Namísto bití, křiku a výčitek můžete vyzkoušet také pozitivní motivaci. Její princip je jednoduchý, dejte dítěti důvod, proč by své chování mělo změnit. Pozor však na podplácení, neslibujte mu žádnou hodnotnou odměnu, spíše dávejte morální příklady. Rozhodně s dítětem mluvte. Ona facka sice může vyjádřit váš vztek, ale dítě nemusí chápat, co vás tak moc rozčílilo. Svěřte se mu se svými pocity a uvidíte, že ono se na oplátku bude svěřovat vám. Komunikace je základem vztahu, a to i toho mezi rodiči a dětmi.

„Chválit a povzbuzovat dítě je stokrát účinnější než hrozit a trestat.“  (O. S. Marden – americký spisovatel)

Pokud si nebudete vědět s výchovou dítěte rady, stane-li se vaše dítě nezvladatelným, trpí-li nějakou poruchou apod. rozhodně se obraťte na psychologa. Ten vám mj. nabídne nezaujatý pohled na celou situaci a navrhne možná řešení.