Že mají partneři odlišná libida
není nic ojedinělého. Málokdy se dají dohromady dva se silným sexuálním
apetitem a naopak. Rozdíly nás neustále přitahují, ať už povahové, nebo
sexuální. A tak se prostě musíme smířit s tím, že partner nevyžaduje sex
každý den, partnerku třikrát do týdne bolí hlava apod. Jenže…
Ono se to sexuální strádání dříve
či později někde odrazí. Ať už jsou to neustálé výčitky, vynucování si sexu, nebo
hledání uspokojení jinde. Krize je na spadnutí a je potřeba to řešit. No, ale
jak si poradit s člověkem, který by nejraději složil doživotní slib
čistoty? Kterého jednoduše nepřitahujete vy ani nikdo jiný. A který za tenhle svůj
„postoj“ v podstatě nemůže? Prostě je takový, bez jakéhokoliv sexuálního
puzení, s odporem k intimnostem a dotekům, jednoduše asexuální.
Nemoc, nebo orientace?
Ani odborníci se nedokáží jednotně
shodnout v tom, jak to s tou asexualitou vlastně je. Jedni se
přiklánějí k tomu, že jde o psychické onemocnění a jako takové je
lze vyléčit. Ale to zkoušeli už i s homosexualitou a jak to dopadlo.
Hodiny odvykací terapie, podávání apomorfinu k vyvolání zvracení, tisíce
obrázků homosexuálních dvojic, ke kterým si měli vytvořit odpor. A výsledek?
Homosexuálové dál zůstávali homosexuály. Nehledě na to, že teorie o léčbě
asexuality má dost velkou mezeru, jak chcete vyléčit nezájem o sex? Vyvolat v člověku
k něčemu odpor je jedna věc, ale naučit ho mít rád sex, je věc druhá. Nuceným
pohlavním stykem toho nejspíš nedosáhnete.
Druhý názor je k asexualitě značně
shovívavější, protože ji chápe jako sexuální orientaci, se kterou se
člověk již narodí. Není to ale tak, že by si asexuál svou orientaci hned
uvědomoval. Sice nepociťuje žádnou sexuální touhu, ale se sexem experimentuje,
zkouší různé možnosti. Chce hlavně zapadnout, bojí se své vlastní odlišnosti.
Proto má mnoho asexuálů rodinu, děti.
Jenže dříve či později si asexuál
uvědomí, že nemůže žít v přetvářce, a tak si strhne masku věrného, i když
ne tak náruživého milence, a jde s pravdou ven. Uleví se mu. A právě kvůli
tomuto se řada odborníků přiklání k názoru, že asexualita nemůže být
nemocí. Pokud totiž jedinec trpí některou z psychických, resp. sexuálních
poruch, je pro něj absence touhy frustrující, trápí se tím. Kdežto asexuál
netrpí, ale je naopak šťastný, když sex nemusí provozovat.
Může fungovat vztah s asexuálem?
Popravdě? Může, pokud oba partneři
zastávají stejně odmítavý postoj k sexu. Nebo pokud je asexuál ochoten
svému protějšku dopřát sexuální svobodu. I při sebevětší snaze a pochopení
totiž asexuála nezměníte, může vás do hloubi duše milovat, ale touhou po váš
šílet nebude. Otázkou zůstává, jak dlouho může takto nefunkční vztah vydržet.
Někomu vůbec, jinému i roky, nebo třeba i celý život. Záleží, jak máte nastaveny
priority a na čem se s partnerem vzájemně domluvíte.
Pomůže psycholog?
Role psychologa není ani v tomto
případě nijak zanedbatelná. Vaše nazírání na intimitu sice změnit nedokáže, ale
pomůže vám přijmout se takoví, jací jste. Někdy se může stát, že se za
asexualitou skrývá úplně jiný problém, trauma apod. Psycholog vám poradí nejen
s překonáním nové situace, ale také s tím, jak obstát ve společnosti,
jak se nestydět. Také se může stát oporou těm, kteří zjistí, že jejich partner je
asexuální a mnoho dalšího.
Připojte se do diskuze.
Zadéjte Váš kometář.