Se ztrátou motivace může
v životě bojovat každý z nás. Najednou vás to, co jste dříve dělali
se zápalem a rádi, přestane bavit. Jen tak, ze dne na den. Bez zjevného důvodu.
Do všeho se musíte nutit, povinnosti odsouváte na další dny a seznam toho, co
je potřeba udělat se rychlostí světla zvětšuje. Vy nad tím však jen mávnete
rukou a raději se jen tak válíte na gauči.
Ztráta motivace může člověka
potkat kdykoliv. Jednu specifickou skupinu tvoří studenti. Ti, nadšeni z toho, že se jim povedlo zvládnout
přijímačky na jejich vysněný obor, mají vidinu volnosti a zábavného
studentského života. Jenže ono to není tak růžové. Studentské večírky na
kolejích střídá obrovské množství učiva a potřeba si někde občas přivydělat
nějakou tu korunu. Je to fuška a většinou i stereotyp. K tomu vás málokdo
jen tak pochválí za vaše výkony, protože na vysoké škole se excelentní znalost
oboru prostě předpokládá. A tak počáteční nadšení přechází do melancholie,
kterou může vystřídat naprostá ztráta
motivace pro studium.
Druhou skupinou jsou pracující lidé. A to jak
v produktivním, tak pozdějším věku. Motivaci
k práci obecně nemají ti, které jejich zaměstnání už od začátku nebaví. Ti,
kteří ve své profesi vidí jen nutné zlo, díky kterému jim na účet pravidelně
přichází výplata potřebná k placení účtů a živobytí. Můžete však patřit k těm vyvoleným, kteří si našli práci snů, a
jednoho dne se vzbudíte s tím, že vás vidina pracovního dne zbaví veškeré
energie. Nevíte, co se zvrtlo, ale jednoduše se vytratil veškerý zápal,
který vám pomáhal vaši práci odvádět dobře. Najednou vám nezáleží na tom,
jestli splníte termíny, vypracujete prezentaci, přijdete včas na poradu atd.
atd.
Ztráta motivace může být jednou z příčin syndromu vyhoření.
Asi nejhorším případem je ztráta motivace k životu obecně. Nejde
jen o práci a školu, ale o úplně obyčejné věci a činnosti. Motivace
k úklidu, k vedení domácnosti a starosti o děti, motivace
k budování a udržování jakýchkoliv vztahů, ke koníčkům, bez kterých jste
si kdysi neuměli představit den. Najednou nejste schopni se k ničemu
nadchnout, tak nějak vás přestalo bavit žít a jen přežíváte.
Najít ztracenou motivaci není
jednoduché. Ale když se chce, všechno jde. Zásadním
krokem je uvědomit si, že takhle už to dál nejde. Asi nejtěžším úkolem je
boj s pocitem zmaru.
A právě smysl toho všeho musíte
najít. Zkuste si odpovědět na otázky,
proč je to pro vás důležité, čeho díky splnění úkolu dosáhnete, proč jste se do
toho vlastně pustili? Uvědomit si, proč děláme to, co děláme, je mnohdy
důležitější, než se může zdát. A pokud s odpovědí tápete, nebo se vám
smysl jednoduše nedaří nalézt, zkuste zvážit, zda není nejvyšší čas na změnu.
Proč se nutit do něčeho, co vás činí nešťastnými?
Zkuste si své cíle rovnoměrně rozvrhnout. Velké úkoly v sobě
totiž skrývají obrovský potenciál k demotivaci. Proto v momentě, kdy
si naplánujete nějaký důležitý projekt, zkuste si postupně odpracovávat dílčí
úkoly. Uvidíte, že se vám vše bude plnit snáz a nebudete se dlouho plácat na
místě. Za každou splněnou práci se
odměňte, ať už kouskem něčeho sladkého, procházkou, nákupy…
A na co rozhodně nesmíte
zapomínat? Na odpočinek! Ano,
opravdu, a to i (zejména) v momentě, kdy nevíte, kde vám hlava stojí a vše
se vám kupí. Možná v tom nevidíte žádnou logiku. Protože přece, když máte
hodně práce, nemůžete si odpočinek dovolit, jinak úkoly nikdy nezmizí.
Paradoxně je to právě naopak. Pokud si dopřejete čas na kvalitní odpočinek,
budete mít více energie a práce vám půjde lépe od ruky.
I to se může stát. Každému
člověku pomáhá něco jiného, nějaký stoprocentní, univerzální a osvědčený návod
k nalezení motivace nejspíš ani neexistuje. Když nevíte kudy kam, zkuste
se o své situaci poradit s odborníkem. Pomoci vám může psycholog, terapeut, nebo i kouč.
Uvidíte, že pod odborným vedením nejenže budete hledat příčiny vaší
demotivace, ale naučíte se různé techniky, jak ji překonat.
Připojte se do diskuze.
Zadéjte Váš kometář.