Nemoc nebo výmluva kapsářů? Kleptomanie jak ji známe i neznáme

Někdy jste možná zahlédli v televizi nebo na internetu zprávu, že nějaká známá osobnost, která rozhodně netrpí finančním nedostatkem, byla zadržena při krádeži. Následně se pak hájila tím, že za své chování v podstatě nemůže, protože trpí nemocí zvanou kleptomanie. Jedná se o impulzivní poruchu, která patří do stejné skupiny jako i jiné závislosti (na alkoholu, nakupování, hracích automatech). Jednoduše řečeno dotyčný má zkrátka nutkavou potřebu něco ukrást. V případu výše se ovšem jedná o pouhopouhou výmluvu. Kleptomani totiž nejčastěji kradou věci, ze kterých nemají žádný reálný užitek ani zisk. Krádež je pouze psychicky uspokojí. 

Rozdíl mezi kleptomanií a krádeží

Rozpoznat kleptomanii není nic jednoduchého, aby taky ano, když touto nemocí trpí pouze 1% všech zlodějů. Častěji jsou postiženy ženy, ale i mezi muži můžeme najít nějakého toho kleptomana. Diagnózu určuje výhradně psycholog nebo psychiatr, i tak ale k závěru většinou dojde až za pomoci dalších přidružených poruch. A teď už k samotné kleptomanii.

Touto nemocí trpí, možná překvapivě, často bohatí lidé, kteří jsou velmi dobře finančně zajištěni a nemají nouzi o peníze. Krádeže tak nemají absolutně zapotřebí. Kradou jen pro psychické uspokojení – z nudy, z touhy po dobrodružství či vzrušení. Bohužel právě kvůli tomu je jejich odhalení o dost složitější. Kleptomani také nekradou žádné cenné a drahé produkty. Naopak, většinou zcizí tu nejméně potřebnou a nejvíce nevkusnou věc, na kterou narazí. Pokud tedy někdo ukradne v obchodě oblečení nebo šperky, o kleptomana se rozhodně nejedná, protože je za krádeží ukryté nějaké osobní obohacení.

S ostudou u nich nepořídíte

Rozdíl ve vnímání obyčejného zloděje a kleptomana nalezneme i v momentě, kdy je při krádeži přistihneme. Na zloděje často platí „léčba“ v podobě veřejné ostudy, společenského faux pax nebo v horších případech soudního řízení. U kleptomana nic z toho nezafunguje. Kleptoman sice chápe, že je jeho chování nežádoucí a při chycení se tak bude nejspíš cítit trapně a potupně, jeho nemoc to ale ani náznakem nezlepší a nevyléčí.

U kleptomanů lze samotný akt krádeže přirovnat například k orgasmu, ať to zní sebezvláštněji. Před krádeží totiž cítí velmi silné, až nesnesitelné, napětí. To se uvolní v momentě, kdy něco odcizí. Tento pocit je pro ně opojný a neskutečně uvolňující. Byť na kleptomany neplatí veřejná potupa, neznamená to, že necítí výčitky. Právě naopak. Celou nemoc provází obrovské pocity viny. Stejně jako frekvence a rozměr krádeží se stupňují i negativní pocity, které po ní následují. Samotní pacienti vypovídají, že jsou často až neúnosné. Proto také většina kleptomanů odcizené věci buď vrátí, nebo pohodí někde na ulici, aby se jich opět co nejrychleji zbavili.

Diagnostika a léčba

O původu kleptomanie a její příčině zatím nemáme mnoho informací, proto je její diagnóza a léčba poměrně zdlouhavá. Někdy se jedná i celoživotní záležitost. V každém případě by ale měla být plně v rukou odborníků z řad psychologů a psychiatrů. Kromě psychoterapie se využívá také farmakoterapie formou antidepresiv či stabilizátorů nálady. U mírnějších forem patologického kradení postačí pravidelné sezení s psychologem a postupné odbourávání pravých příčin tohoto chování.