Homosexualita: Sexuální orientace nebo duševní porucha?

V dnešním článku se zaměříme na docela kontroverzní téma homosexuality. Přestože jsme v současnosti k různým odlišnostem velmi tolerantní, najdou se i tací, kteří v lásce ke stejnému pohlaví stále vidí smrtelný hřích a něco nepřirozeného. Pojďme se tedy podívat na homosexualitu, jak to s ní bylo a je… Jde o nemoc, poruchu, životní styl, orientaci, prokletí nebo dar?

Přístup k homosexuálům napříč dějinami

Je zajímavé, že v době starověkého Řecka a Říma nebyli homosexuálové za svou orientaci nijak pronásledováni ani odmítání. V určitých oblastech šlo doslova o životní styl, kdy starší muž vychovával mladého chlapce, byl mu mentorem, připravoval ho na vojenskou dráhu a odměnou za jeho dobrotu mu byly milostné hrátky. No nebylo to teda až tak jednoduché, protože i v dobách antiky byla určitá pravidla a o pohlavním styku mezi muži se otevřeně nemluvilo. Šlo o takové veřejné tajemství.

S nástupem křesťanství došlo k obrátce o 360 stupňů. Homosexuálové byli považováni za jedny z největších hříšníků, zplozence pekla a často se stali obětí inkvizice. Podle církve totiž Bůh toleruje pouze vztah mezi mužem a ženou, nic jiného. A i když pokrok jde kupředu, v tomto názoru církevní hodnostáři zaostali dodnes.

První snahy o jakousi toleranci k jiné, než heterosexuální orientaci přišly až v době osvícenství v souvislosti s rozvojem sexuologie a psychologie. Vliv křesťanství byl však celosvětově tak silný, že jakékoliv změny se prosazovaly velmi pozvolna.

Pohledy na homosexualitu ve světě i u nás

Německo

V předválečném Německu byli homosexuálové stíháni pro trestný čin. Nejen proto se snažil německý sexuolog M. Hirchfeld prosadit názor, že homosexualita je nemoc. A nemocní lidé se mají léčit, ne zavírat do vězení nebo odsuzovat k smrti. Jeho snahy by snad byly účinné, kdyby se k moci nedostal Adolf Hitler. Nacisté ve své snaze o čistou rasu odmítali jakékoliv odlišnosti, proto byli homosexuálové označováni růžovým trojúhelníkem a posílání do koncentračních táborů.

Po válce se mnoho změnilo, zákony se novelizovaly a stejně i ten o homosexualitě. Cesta to byla trnitá, trvalo skoro padesát let, než se homosexuálové v Německu dočkali a přestali být pro svou orientaci posuzování, odsuzováni a trestáni.

USA

Přestože americké názory jsou propagovány jako pokrokové, v přístupu k homosexuálům se Američané drželi starých pravidel. Roku 1968 byl zveřejněn seznam duševních poruch, mezi které patřila i homosexualita. A tak se lesby a gayové zavírali do ústavu, kde se psychiatři snažili o jejich nápravu. Vyvolávání zvracení, elektrošoky a nucený pohlavní styk s osobou jiného pohlaví byly na denním pořádku. Vše se změnilo až 17. 5. 1990, kdy byla homosexualita nadobro vyřazena ze seznamu duševních poruch. Od tohoto okamžiku byl 17. květen oslavován jako Mezinárodní den boje proti homofobii.

Další světové velmoci

V souvislosti s událostmi v USA a v návaznosti na rozhodnutí Světové zdravotnické organizace se na homosexualitu jakožto nemoc přestalo pohlížet i v dalších zemích – Japonsko (1997), Rusko (1999), Velká Británie (2000) a Čína (2001).

Česká republika

Důležitým mezníkem v přístupu k homosexualitě bylo publikování studie československého sexuologa K. Freunda. Ten v ní potvrzuje domněnky, že sexuální orientaci nelze změnit. K tomuto názoru dospěl po několikaleté usilovné snaze o léčbu homosexuálů, která se však naprosto minula účinkem. Díky tomu se však na homosexualitu u nás přestalo od roku 1962 pohlížet jako na trestný čin.

Léta ústrku a tajení své orientace pomalu končila. Od roku 1999 byla zakázána diskriminace homosexuálů v pracovněprávních vztazích a o sedm let později (r. 2006) již směli homosexuálové uzavřít registrované partnerství. V současnosti se horlivě diskutuje o možnosti pěstounské péče pro homosexuální páry, které touží mít děti. Je otázkou, jak dlouho se tyto diskuze povedou a s jakým výsledkem.

Homosexualita JE orientace

Že nejde o nemoc je jasné. Otázkou tedy zůstává, zda se homosexuálem člověk narodí, nebo jestli si v průběhu let tuto orientaci „vypěstuje“ např. v souvislosti s traumatickým zážitkem. Podle odborníků stojí za homosexualitou více faktorů – hormonální změny v těle matky, autoimunitní boj s geny obsahujícími mužský pohlavní chromozom Y a mnoho dalšího.

Podle všeho se tedy člověk s homosexuálními sklony již narodí. Jak ale vysvětlit, že si svou orientaci někteří uvědomí až v dospělosti, že předtím třeba i vedli fungující heterosexuální vztah? Těžko říct. Může za tím být obava z odlišnosti, příliš přísná výchova, neschopnost porozumět svým pocitům…

Jak poznat homosexuála?

Když se řekne gay, vybaví se mnoha lidem především chlápek nacpaný v úzkých džínách, v růžovém tričku, s šátkem kolem krku, nagelovanými vlasy, s přehnaně ženskými pohyby, tenkým hláskem říkající „ale, zlatíčko…!“. Lesbu zase vidíme jako mužatku, která mutuje, posiluje a nosí vlasy na ježka.

To je trochu zavádějící představa. Většinou totiž homosexuálové nijak nevybočují z davu, takže je nepoznáte, dokud se nepřivinou ke svému partnerovi stejného pohlaví. Dnes už nejde o něco, kvůli čemu zůstaneme zírat s otevřenou pusou.

Měli by homosexuálové vychovávat děti?

To je velmi diskutabilní otázka. Ačkoli homosexuální vztahy jako takové většina z nás toleruje, mnoho lidí se s vidinou dvou tatínků nebo dvou maminek neumí vyrovnat. Dokonce převládá názor, že pokud bude dítě v takovéto rodině vychováváno, stane se také homosexuálem. Jak jsme již řekli, homosexualita není nemoc, tudíž jí dítě nenakazíte. Stejně tak se nedá okoukat. S touto orientací se prostě a jednoduše narodíte.

Ať už bychom v tomhle ohledu byli homosexuálním rodičům sebevíc nakloněni musíme zohlednit další problém. Jak budou na takové dítě pohlížet vrstevníci? Nebudou dítě šikanovat? Možná (hlavně) proto zatím nemohou lesbické nebo gay páry dítě adoptovat. Rozhodně to není tím, že by byli horšími rodiči než heterosexuálové, snad by byli v ledasčem mnohem lepší, ale… Zatím je tu prostě pořád to ale.

Proč a kdy vyhledat psychologa?

Pro léčbu homosexuální orientace určitě ne. Opět opakujeme, že nejde o nemoc ani duševní poruchu. Jenže někdy se bez pomoci psychologa prostě neobejdete. Mnoho rodičů se neumí přenést přes zjištění, že jejich dítě není „normální“, že nejspíš nikdy nebudou prarodiči, jsou radikální a neumí to pochopit. Někteří homosexuálové se s takovou reakcí rodiny neumějí vyrovnat, jiní se za sebe stydí apod. Ve všech těchto případech a v mnoha dalších vám psycholog podá pomocnou ruku.

Homosexualita není nemoc a nemáte se za co stydět, je to vaše přirozenost, kterou musíte přijmout, abyste mohli být v životě šťastní.