V dnešním článku se zaměříme na docela kontroverzní téma homosexuality. Přestože jsme v současnosti k různým odlišnostem velmi tolerantní, najdou se i tací, kteří v lásce ke stejnému pohlaví stále vidí smrtelný hřích a něco nepřirozeného. Pojďme se tedy podívat na homosexualitu, jak to s ní bylo a je… Jde o nemoc, poruchu, životní styl, orientaci, prokletí nebo dar?
Je zajímavé, že v době
starověkého Řecka a Říma nebyli homosexuálové za svou orientaci nijak
pronásledováni ani odmítání. V určitých oblastech šlo doslova o životní
styl, kdy starší muž vychovával mladého chlapce, byl mu mentorem, připravoval
ho na vojenskou dráhu a odměnou za jeho dobrotu mu byly milostné hrátky. No
nebylo to teda až tak jednoduché, protože i v dobách antiky byla určitá
pravidla a o pohlavním styku mezi muži se otevřeně nemluvilo. Šlo o takové
veřejné tajemství.
S nástupem křesťanství došlo
k obrátce o 360 stupňů. Homosexuálové byli považováni za jedny
z největších hříšníků, zplozence pekla a často se stali obětí inkvizice. Podle
církve totiž Bůh toleruje pouze vztah mezi mužem a ženou, nic jiného. A i když
pokrok jde kupředu, v tomto názoru církevní hodnostáři zaostali dodnes.
První snahy o jakousi toleranci
k jiné, než heterosexuální orientaci přišly až v době osvícenství
v souvislosti s rozvojem sexuologie a psychologie. Vliv křesťanství byl
však celosvětově tak silný, že jakékoliv změny se prosazovaly velmi pozvolna.
Německo
V předválečném Německu byli
homosexuálové stíháni pro trestný čin. Nejen proto se snažil německý sexuolog
M. Hirchfeld prosadit názor, že homosexualita je nemoc. A nemocní lidé se mají
léčit, ne zavírat do vězení nebo odsuzovat k smrti. Jeho snahy by snad
byly účinné, kdyby se k moci nedostal Adolf Hitler. Nacisté ve své snaze o
čistou rasu odmítali jakékoliv odlišnosti, proto byli homosexuálové označováni
růžovým trojúhelníkem a posílání do koncentračních táborů.
Po válce se mnoho změnilo, zákony
se novelizovaly a stejně i ten o homosexualitě. Cesta to byla trnitá, trvalo
skoro padesát let, než se homosexuálové v Německu dočkali a přestali být
pro svou orientaci posuzování, odsuzováni a trestáni.
USA
Přestože americké názory jsou
propagovány jako pokrokové, v přístupu k homosexuálům se Američané
drželi starých pravidel. Roku 1968 byl zveřejněn seznam duševních poruch, mezi
které patřila i homosexualita. A tak se lesby a gayové zavírali do ústavu, kde
se psychiatři snažili o jejich nápravu. Vyvolávání zvracení, elektrošoky a
nucený pohlavní styk s osobou jiného pohlaví byly na denním pořádku. Vše
se změnilo až 17. 5. 1990, kdy byla homosexualita nadobro vyřazena ze seznamu
duševních poruch. Od tohoto okamžiku byl 17. květen oslavován jako Mezinárodní
den boje proti homofobii.
Další světové velmoci
V souvislosti
s událostmi v USA a v návaznosti na rozhodnutí Světové
zdravotnické organizace se na homosexualitu jakožto nemoc přestalo pohlížet i
v dalších zemích – Japonsko
(1997), Rusko (1999), Velká Británie (2000) a Čína (2001).
Česká republika
Důležitým mezníkem
v přístupu k homosexualitě bylo publikování studie československého
sexuologa K. Freunda. Ten v ní potvrzuje domněnky, že
sexuální orientaci nelze změnit. K tomuto názoru dospěl po několikaleté
usilovné snaze o léčbu homosexuálů, která se však naprosto minula účinkem. Díky
tomu se však na homosexualitu u nás přestalo od roku 1962 pohlížet jako na
trestný čin.
Léta ústrku a tajení své
orientace pomalu končila. Od roku 1999 byla zakázána diskriminace homosexuálů
v pracovněprávních vztazích a o sedm let později (r. 2006) již směli
homosexuálové uzavřít registrované partnerství. V současnosti se horlivě
diskutuje o možnosti pěstounské péče pro homosexuální páry, které touží mít
děti. Je otázkou, jak dlouho se tyto diskuze povedou a s jakým výsledkem.
Že nejde o nemoc je jasné.
Otázkou tedy zůstává, zda se homosexuálem člověk narodí, nebo jestli si
v průběhu let tuto orientaci „vypěstuje“ např. v souvislosti
s traumatickým zážitkem. Podle odborníků stojí za homosexualitou více
faktorů – hormonální změny v těle matky, autoimunitní boj s geny
obsahujícími mužský pohlavní chromozom Y a mnoho dalšího.
Podle všeho se tedy člověk
s homosexuálními sklony již narodí. Jak ale vysvětlit, že si svou orientaci
někteří uvědomí až v dospělosti, že předtím třeba i vedli fungující
heterosexuální vztah? Těžko říct. Může za tím být obava z odlišnosti,
příliš přísná výchova, neschopnost porozumět svým pocitům…
Jak poznat homosexuála?
Když se řekne gay, vybaví se
mnoha lidem především chlápek nacpaný v úzkých džínách, v růžovém
tričku, s šátkem kolem krku, nagelovanými vlasy, s přehnaně ženskými
pohyby, tenkým hláskem říkající „ale, zlatíčko…!“. Lesbu zase vidíme
jako mužatku, která mutuje, posiluje a nosí vlasy na ježka.
To je trochu zavádějící
představa. Většinou totiž homosexuálové nijak nevybočují z davu, takže je
nepoznáte, dokud se nepřivinou ke svému partnerovi stejného pohlaví. Dnes už
nejde o něco, kvůli čemu zůstaneme zírat s otevřenou pusou.
To je velmi diskutabilní otázka.
Ačkoli homosexuální vztahy jako takové většina z nás toleruje, mnoho lidí
se s vidinou dvou tatínků nebo dvou maminek neumí vyrovnat. Dokonce
převládá názor, že pokud bude dítě v takovéto rodině vychováváno, stane se
také homosexuálem. Jak jsme již řekli, homosexualita není nemoc, tudíž jí dítě
nenakazíte. Stejně tak se nedá okoukat. S touto orientací se prostě a
jednoduše narodíte.
Ať už bychom v tomhle ohledu
byli homosexuálním rodičům sebevíc nakloněni musíme zohlednit další problém.
Jak budou na takové dítě pohlížet vrstevníci? Nebudou dítě šikanovat? Možná
(hlavně) proto zatím nemohou lesbické nebo gay páry dítě adoptovat. Rozhodně to
není tím, že by byli horšími rodiči než heterosexuálové, snad by byli
v ledasčem mnohem lepší, ale… Zatím je tu prostě pořád to ale.
Pro léčbu homosexuální orientace
určitě ne. Opět opakujeme, že nejde o nemoc ani duševní poruchu. Jenže někdy se
bez pomoci psychologa prostě neobejdete. Mnoho rodičů se neumí přenést přes
zjištění, že jejich dítě není „normální“, že nejspíš nikdy nebudou prarodiči,
jsou radikální a neumí to pochopit. Někteří homosexuálové se s takovou
reakcí rodiny neumějí vyrovnat, jiní se za sebe stydí apod. Ve všech těchto
případech a v mnoha dalších vám psycholog podá pomocnou ruku.
Homosexualita není nemoc a nemáte
se za co stydět, je to vaše přirozenost, kterou musíte přijmout, abyste mohli
být v životě šťastní.
Připojte se do diskuze.
Zadéjte Váš kometář.