Znásilnění – slovo, které
v sobě ukrývá spoustu bolesti. Kromě toho, že je znásilnění většinou
spojeno s fyzickým napadením, jde o velmi brutální útok na psychiku oběti.
V dnešním článku se podíváme blíže na to, co se pod tímto pojmem skrývá,
proč k němu dochází, pokusíme se vyvrátit i dnes přetrvávající domněnky,
kterými je znásilnění opředeno a mnoho dalšího.
Víte, že…?
- Do roku 1950 se místo termínu
znásilnění, používalo označení násilné smilstvo a nespadalo zde
jakékoliv násilí v rámci pohlavního styku s manželkou.
- Až do roku 2001 bylo znásilnění
jako trestní čin klasifikováno jen v případě, kdy napadenou byla
žena a proběhl „klasický“ pohlavní styk. Pokud se jednalo o vynucení análního
či orálního sexu, bylo toto zákonem označeno jako omezování osobní svobody. Po
roce 2001 došlo k úpravě zákona a od této doby můžeme za znásilnění
označit jakoukoliv sexuální praktiku bez ohledu na to, zda byla spáchána na
ženě, muži, šlo o heterosexuální či homosexuální styk apod. Dokonce zde spadá i
jakákoliv sexuální aktivita s nezletilou osobou – a pozor, v tomto
případě nezáleží na tom, zda byl pohlavní styk dobrovolný či nucený.
- Podle statistik se jedná o
nejméně hlášené násilné činy, přestože v realitě ke znásilnění dochází
opravdu často. Více než 90 % znásilněných nikdy nesebere odvahu tento čin
ohlásit na policii.
- Cca 25 % žen se za život stane
obětí znásilnění, některé i vícekrát než jednou.
- Nejvíce násilníků pochází
z blízkého okolí oběti (rodina, sousedé, spolupracovníci). Zarážející je
číslo, které procentuálně udává, kolik žen znásilněných partnerem či manželem
toto napadení neohlásí – až 97 %. Zde si však musíme dát pozor, abychom
nezaměnili znásilnění za sexuální zneužívání. Hlavní rozdíl je v tom, že
při sexuálním
zneužívání nejste schopni se bránit a útoky se pořád dokola opakují a
gradují. Oproti tomu znásilnění ze strany partnera bývá činem nárazovým.
Tolik k číslům a
zajímavostem. Nyní se zaměříme zodpovězení jedné z nejčastějších otázek: Proč
ke znásilnění dochází? Přímá a přesná odpověď bohužel neexistuje. Ani
odborníci nedokáží určit hlavní motiv, který vede násilníka k tomuto činu.
Roli zde hraje mnoho faktorů, zejména celková osobnost a psychické problémy
násilníka, dále pak rodinné a sociální prostředí ve kterém vyrůstal a mnoho
dalšího. Světová zdravotnická organizace uvádí, že pachatele často motivuje
ideologie v mužské sexuální oprávnění, víra v rodinnou čest a
sexuální čistotu či nízké právní sankce za spáchání tohoto trestného činu.
Znásilnění je už odpradávna
opředeno velkým množstvím mýtů a domněnek. Mnoho z nich bohužel přetrvává
dodnes, proto se nyní zaměříme na ty nejčastější a pokusíme se je uvést na
pravou míru.
Mýtus č. 1: Oběť útočníka nezná. Znásilnění si často
spojujeme s vidinou přepadení v parku či na jiném odlehlém a neosvětleném
místě, kdy na nás najednou někdo neznámý vyskočí ze stínu. Alarmujícím faktem však
zůstává, že nejvíce případů znásilnění je z režie blízké osoby (partner,
kamarád, soused, spolupracovník), a v mnoha případech se nejedná o
neplánovaný útok, nýbrž si pachatel svou oběť předem vyhlédne.
Mýtus č. 2: Při znásilnění jde jen o sex. Pohlavní akt je
však pouze prostředkem, kterým útočník ukájí své potřeby, zejména touhu po
nadřazenosti a moci, sadistické sklony apod.
Mýtus č. 3: Znásilnění není drama. Často slýchám, že by ženy
měly znásilnění chápat jako ne moc vydařený pohlavní styk, a tak že na něj brzy
zapomenou. To se snadno řekne, protože okolí si většinou neuvědomuje, o jak
silný a traumatizující zážitek se jedná. Znásilnění zanechává doživotní stopy
na psychice oběti.
Mýtus č. 4: Při znásilnění trpí pouze tělo. Některé oběti
znásilnění vypovídají, že jakmile zjistily, že nemají šanci se násilníkovi
ubránit, jejich mysl jako by rezignovala a pomyslně se odpoutala od těla.
Problém je v tom, že v budoucnu začnou své tělo nenávidět, vidí
v něm totiž příčinu všeho zla a bolesti.
Mýtus č. 5: Znásilnění není plánované. Opak je pravdou,
útočník si oběť ve většině případů předem vyhlédne a pozoruje ji. Pak jen
využije nejlepšího momentu překvapení.
Můžeme znásilnění
předcházet?
Nějaká účinná a stoprocentní
ochrana před znásilněním neexistuje. Každopádně není na škodu vyhýbat se
opuštěným místům po setmění, nosit u sebe pepřový sprej, či se naučit základy
sebeobrany. A ne nadarmo se říká, že nejlepší obranou je útěk.
Jaké psychické dopady
má znásilnění a jak se s ním vyrovnat?
Po znásilnění se vám život obrátí
zcela naruby. Bolí to, a nejen fyzicky. Mnoho žen má tendence tuto chvíli hrůzy
co nejvíce popírat, tvářit se, že se nic nestalo a co nejdříve se vrátit do
zajetých kolejí. Ale věřte mi, dřít si kůži pod horkou sprchou může očistit
tělo jen navenek, v duši zůstanou hluboké šrámy. Jistě, život jde dál, ale
v nestřežené chvíli vás zas a znovu zachvátí pocit paniky, studu, zhnusení,
deprese, v noci vás budou pronásledovat noční můry…
Proto rozhodně doporučujeme
obětem znásilnění vyhledat pomoc psychologa. Není třeba se za cokoli stydět,
uvidíte, že jakmile se se vším svěříte, uleví se vám. Pod vedením psychologa se
naučíte vyrovnat s důsledky znásilnění, od nočních můr po posttraumatickou
stresovou poruchu, začnete znovu správně nahlížet na své tělo, získáte
ztracené sebevědomí a mnoho dalšího.
Mimo jiné je také vhodné a velmi
žádoucí nahlásit celou věc policii, a to co nejdříve. Chápeme, že není příjemné
zamířit rovnou na policejní stanici, ale v případě, kdy budou mít
policisté k dispozici vzorek DNA je velmi pravděpodobné, že pachatele
vypátrají a dostane se mu zaslouženého trestu. Nemusíte mít obavy, že byste
musela jednat s mužem, policie se vám bude snažit celou situaci co nejvíce
ulehčit a je samozřejmostí, že si můžete vyžádat k jednání ženu.
Stát se obětí znásilnění je velmi
traumatizující, nebuďte na to sami.
Připojte se do diskuze.
Zadéjte Váš kometář.