Jak se vyrovnat s vážným úrazem a jeho následky?

fashion

Jedete z práce domů, máte dobrou náladu, protože se vám podařilo uzavřít výhodný obchod, šéf vás pochválil a máte před sebou vidinu pěkné prémie nebo dokonce povýšení. Nejedete rychle, prozpěvujete si vaši oblíbenou písničku, těšíte se až se doma rodině pochválíte. Možná že koupíte nějaké dobré víno a zákusky na oslavu, uvažujete. Najednou přijde rána, obrovský hluk, chaos a vy se propadáte do temnoty.


Vzbudíte se dezorientovaní, všude kolem vás to různě pípá, bzučí, cítíte, že jste napojeni na tisíce hadiček. Vysílením usnete. Střídá se u vás spánek s občasným procitnutím, ale zatím si nic moc nevybavujete. Pak najednou, když přestanou působit tišící léky, procitnete. Uvědomíte si, co se stalo, že do vás narazil nějaký šílenec, který nezastavil na červené. Bolí vás celé tělo, ale oddychnete si, že jste to přežili. Ale počkat! Celé tělo vás tak úplně nebolí, spíš jen jeho půlka. Co se stalo s tou druhou? Zvednete peřinu a dostaví se pocit úlevy, protože nohy jsou na svém místě. Za chvíli ho však vystřídá panika, protože si uvědomíte, že je jednoduše necítíte, neumíte s nimi pohnout…


Když se vám život obrátí vzhůru nohama


To byl jen jeden z mnoha případů, kdy se vám život v jedné sekundě naprosto změní. Vážné úrazy nezanechají totiž jen šrámy na těle v podobě nehybnosti končetin, amputace, jizev nebo jiného omezení. Ale odrazí se zejména na duši.


Psychická stránka celé věci je bohužel v nemocnicích silně zanedbávaná. Lékaři se snaží o co nejúčinnější léčbu, mohou sice navrhnout ať vyhledáte pomoc psychologa, ale sami tento aspekt odsouvají do pozadí. Je to pochopitelné, snaží se co nejlépe dělat svou práci, a tou je zachránění těla, ne duše.


Na nemocničním lůžku však máte dostatek času o všem přemýšlet, zhodnocovat, uvažovat o budoucnosti. Co s vámi bude? Jak to zvládnete? Někdo právě v tuto chvíli začne nejvíce bojovat, nechce se s nově nabytým handicapem jen tak smířit, zatne zuby a snaží se alespoň v rámci možností zotavit, aby mohl začít nový život po úrazu. Vždyť se v podstatě podruhé narodil.


Jiný naopak naprosto kapituluje. Chtěl by raději umřít než strávit zbytek života na vozíčku, s protézou nebo jizvami. Lituje se a chce, aby jej litovali ostatní. Začne trpět depresemi, je agresivní, vylívá si vztek na všech okolo, obviňuje sebe i ostatní. Tyto výbuchy pak střídá apatie, rezignace na život. V nejhorším případě se může pokusit o sebevraždu.


Jak se s trvalými následky úrazu vyrovnat?


Velmi důležitá je v takovémto okamžiku podpora rodiny a blízkých. Je zcela normální, že pociťujete vztek a šok. Patří to k fázím vyrovnávání se s těžkou situací. Nejprve neumíte uvěřit, že to potkalo právě vás. Přesvědčujete se, že jde jen o špatný vtip, zlý sen. V druhé fázi se dostaví vztek, závist vůči zdravým lidem, pocit, že je to celé špatně. Poté se začnete utěšovat, věříte v zázrak a jste ochotni udělat cokoli pro to, aby vše bylo jako dřív.


Přichází fáze adaptační, ve které dodržujete pokyny lékařů, snažíte si zvyknout na nový život. Někomu to trvá pár dní, jinému týdny, měsíce, roky a někteří si nezvyknou nikdy. Jakmile se se svým handicapem vyrovnáte, přijmete ho, následuje fáze smíření. Anebo naopak rezignace v případě, kdy se s tím nesmíříte.


Pro rodinu zde máme jednu jedinou radu – buďte pacientovi oporou, a hlavně mu nelžete. Není nic horšího než pěstování si poslední naděje, která zde nikdy nebyla. Myslete na jeho psychiku  a co nejdříve nadhoďte téma psychologa. Ten mu totiž dokáže nejlépe pomoci zpracovat celou situaci a vyrovnat se s následky úrazu a psychickým traumatem.  

Připojte se do diskuze.
Zadéjte Váš kometář.