Jedete z práce domů, máte
dobrou náladu, protože se vám podařilo uzavřít výhodný obchod, šéf vás
pochválil a máte před sebou vidinu pěkné prémie nebo dokonce povýšení. Nejedete
rychle, prozpěvujete si vaši oblíbenou písničku, těšíte se až se doma rodině pochválíte.
Možná že koupíte nějaké dobré víno a zákusky na oslavu, uvažujete. Najednou
přijde rána, obrovský hluk, chaos a vy se propadáte do temnoty.
Vzbudíte se dezorientovaní, všude
kolem vás to různě pípá, bzučí, cítíte, že jste napojeni na tisíce hadiček.
Vysílením usnete. Střídá se u vás spánek s občasným procitnutím, ale zatím
si nic moc nevybavujete. Pak najednou, když přestanou působit tišící léky,
procitnete. Uvědomíte si, co se stalo, že do vás narazil nějaký šílenec, který
nezastavil na červené. Bolí vás celé tělo, ale oddychnete si, že jste to
přežili. Ale počkat! Celé tělo vás tak úplně nebolí, spíš jen jeho půlka. Co se
stalo s tou druhou? Zvednete peřinu a dostaví se pocit úlevy, protože nohy
jsou na svém místě. Za chvíli ho však vystřídá panika, protože si uvědomíte, že
je jednoduše necítíte, neumíte s nimi pohnout…
To byl jen jeden z mnoha
případů, kdy se vám život v jedné sekundě naprosto změní. Vážné úrazy
nezanechají totiž jen šrámy na těle v podobě nehybnosti končetin,
amputace, jizev nebo jiného omezení. Ale odrazí se zejména na duši.
Psychická stránka celé věci je
bohužel v nemocnicích silně zanedbávaná. Lékaři se snaží o co nejúčinnější
léčbu, mohou sice navrhnout ať vyhledáte pomoc psychologa, ale sami tento
aspekt odsouvají do pozadí. Je to pochopitelné, snaží se co nejlépe dělat svou
práci, a tou je zachránění těla, ne duše.
Na nemocničním lůžku však máte
dostatek času o všem přemýšlet, zhodnocovat, uvažovat o budoucnosti. Co
s vámi bude? Jak to zvládnete? Někdo právě v tuto chvíli začne
nejvíce bojovat, nechce se s nově nabytým handicapem jen tak smířit, zatne
zuby a snaží se alespoň v rámci možností zotavit, aby mohl začít nový
život po úrazu. Vždyť se v podstatě podruhé narodil.
Jiný naopak naprosto kapituluje.
Chtěl by raději umřít než strávit zbytek života na vozíčku, s protézou
nebo jizvami. Lituje se a chce, aby jej litovali ostatní. Začne trpět
depresemi, je agresivní, vylívá si vztek na všech okolo, obviňuje sebe i ostatní.
Tyto výbuchy pak střídá apatie, rezignace na život. V nejhorším případě se
může pokusit o sebevraždu.
Velmi důležitá je
v takovémto okamžiku podpora rodiny a blízkých. Je zcela normální, že
pociťujete vztek a šok. Patří to k fázím vyrovnávání se s těžkou
situací. Nejprve neumíte uvěřit, že to potkalo právě vás. Přesvědčujete se, že
jde jen o špatný vtip, zlý sen. V druhé fázi se dostaví vztek, závist vůči
zdravým lidem, pocit, že je to celé špatně. Poté se začnete utěšovat, věříte
v zázrak a jste ochotni udělat cokoli pro to, aby vše bylo jako dřív.
Přichází fáze adaptační, ve které
dodržujete pokyny lékařů, snažíte si zvyknout na nový život. Někomu to trvá pár
dní, jinému týdny, měsíce, roky a někteří si nezvyknou nikdy. Jakmile se se
svým handicapem vyrovnáte, přijmete ho, následuje fáze smíření. Anebo naopak
rezignace v případě, kdy se s tím nesmíříte.
Pro rodinu zde máme jednu jedinou
radu – buďte pacientovi oporou, a hlavně mu nelžete. Není nic horšího než
pěstování si poslední naděje, která zde nikdy nebyla. Myslete na jeho psychiku a co nejdříve nadhoďte téma psychologa. Ten mu totiž dokáže nejlépe pomoci
zpracovat celou situaci a vyrovnat se s následky úrazu a psychickým traumatem.
Připojte se do diskuze.
Zadéjte Váš kometář.