Rodiče chtějí pro své dítě to
nejlepší. Tedy tak by to alespoň mělo být. Bohužel svět není pouze jednobarevný
a veselý. Má i své černé a temné stránky. Odpradávna existuje boj mezi dobrem a
zlem. Bohužel však nežijeme v pohádce, kde dobro vždy zvítězí. A tak se
noviny plní případy násilí na dětech, týrání, únosů a vražd.
Případy týrání, zneužívání nebo zanedbávání dětí se v České republice každoročně objevují v řádech tisíců. A to jsou zde započítány pouze případy, které se podaří odhalit. Můžeme se jen domýšlet, kolik dalších zavřených dveří skrývá podobná mrazivá tajemství.
Toto označení zahrnuje všechny
formy špatného zacházení s dítětem. Nejčastěji se těchto činů dopouštějí
rodiče nebo nejbližší rodina. Tedy ti, kteří by měli dítěti vytvářet spokojený
domov, pocit bezpečí… Následky týrání,
zanedbávání a zneužívání si pak dítě bohužel nese po celý život.
Vznik pojmu syndromu CAN
Roku 1962 popsal lékař C. H. Kempe syndrom bitého dítěte. Jednalo se o soubor
neobvyklých poranění dětí, která nemohla být způsobena úrazem. Podobně byl
popsán také syndrom nenáhodných zranění dítěte.
Hlubší poznávání a odhalování tělesného týrání dítěte ukázalo, že
všechny děti, které jsou vystaveny tělesnému týrání, trpí také psychicky i
emocionálně. Toto poznání přispělo k doplnění syndromu bitého dítěte o psychické týrání. V 60. a 70.
letech 20. století se k této problematice přidává
i sexuální zneužívání dětí a je tak formulován syndrom CAN.
Syndrom týraného dítěte má
obrovské dopady na dětskou psychiku, které přetrvávají i v dospělosti.
Kromě posttraumatického syndromu je ohrožen celkový vývoj dítěte po psychické, tělesné, sociální i
emoční stránce.
Dítě se naučí být neustále ve
střehu. Má pocit, že všude na něj číhá nebezpečí, že život nemůže být pohodový,
ale jen plný hrůz a děsu. Všechny tyto pocity a ostražitost si odnáší až do
dospělosti. Má problémy lidem důvěřovat, nedokáže navázat či udržet partnerský
vztah.
Dítě je jakoby rozervané na dva
protipóly. Jedna část chce, aby týrání co nejdříve skončilo, chce o tom někomu
říct, nenávidí svého trýznitele. Druhá část dítěte pak svého tyrana brání a
kryje. Není se čemu divit, násilí se dopouští dítěti nejbližší osoba, jak by ji
jen mohlo nenávidět? Vždyť ji má ve skrytu duše pořád rádo…
A jsme opět u narušených vztahů.
Protože láska i nenávist nemohou jít u fungujícího vztahu ruku v ruce.
Láska se nedá vynucovat strachem a násilím. Bohužel děti se syndromem CAN si
v dospělosti často vybírají takové partnery, kteří se v mnohém
podobají jejich trýznitelům. A tak stále dokola prožívají bolest a strach. Nebo
se naopak stanou těmi, kteří začnou páchat násilí na svých partnerech a dětech.
Proč? Protože jednoduše nic jiného neznají…
Bohužel spousta dětí trpí, i když
o tom jejich okolí ví. Lidé jsou často lhostejní k neštěstí druhých, sice
je politují, popovídají si o tom se sousedy, ale v konečném důsledku
nezasáhnou. A to je špatně.
Většina forem týrání je trestná. Proto i když byste jen měli
podezření, že je dítě týráno, svěřte se s tím. Teď nemyslíme sousedce,
nebo někomu z rodiny, ale těm, kteří jsou schopní vše důkladně prověřit a
prošetřit – POLICIE, OSPOD.
Dítě s psychologem pracuje s
vlastními emocemi a pocity, snaží se svému příběhu lépe porozumět a pochopit
ho. Často se při práci s takto traumatizovanými dětmi používají například různé
kresebné techniky.
Někdy se zdá, že to dítě překonalo samo, že je vše v pořádku. V dospělosti se toto trauma může ovšem znovu ozvat. Terapie je tedy vhodná i pro dospělé, kteří se s tímto v dětství potýkali.
Připojte se do diskuze.
Zadéjte Váš kometář.