Denně kolem sebe můžeme slyšet,
že ten či onen člověk trpí nějakým psychickým problémem či je označen za
jedince s poruchou osobnosti. Víte však, co tato označení znamenají, nebo
je tak jako mnozí chybně zaměňujete? Ne každý problém je totiž psychickou
poruchou, a ne každá porucha lze označit za poruchu osobnosti. A proto jsme
sepsali tento článek, který by vám měl pomoci se v této problematice lépe
orientovat.
Nejprve je podstatné vymezit si
základní rozdíly. Poruchy osobnosti jsou souhrnným označením těch psychických
problémů, které naprosto pozmění osobnost jedince. Důležitou roli zde sehrávají
genetické predispozice jedince, přičemž se onemocnění (či náznaky) projeví již
v dětském věku a trvá až do stáří. Oproti tomu u psychických poruch se za
„spouštěč“ považuje dlouhodobé působení stresu či jiných okolních vlivů, to
tedy znamená, že se můžou objevit v jakémkoliv věku. Genetická výbava zde
sice hraje roli, ale ne natolik významnou jako je tomu u poruch osobnosti.
V obou případech však platí,
že bez pomoci psychologa se neobejdete, protože orientovat se v této
problematice je opravdu složité, příznaky jednotlivých poruch jsou si totiž mnohdy
dosti podobné. Nehledě na to, že u poruch osobnosti jsou často doprovodným
jevem deprese, úzkosti aj., které ztěžují léčbu, protože klienti si nechtějí
připustit, že za jejich psychickou nepohodou stojí něco jiného a vážnějšího. Níže
si rozebereme jednotlivé druhy psychických problémů a poruch osobnosti, jejich
projevy a možnosti léčby.
Psychické
problémy/poruchy
Společnost již v minulosti
považovala psychické problémy za určité stigma, což přetrvává v menší míře
dodnes. Na základě obecných hledisek se za psychickou poruchu považuje stav,
který jakkoli vybočuje, respektive je nenormální vůči zažitým normám, proto se
např. v minulosti za duševní poruchu označovala i homosexualita. Naštěstí
se pojetí normálnosti mění tak jako se vyvíjí společnost a její myšlení, přesto
zde určité tendence přetrvávají, v moderním pojetí jsou však negativní
postoje mířeny spíše proti psychiatrii, jejímu vymezení psychických poruch
apod.
Pevně daná definice psychických
poruch neexistuje, což je dáno tím, že se problematikou nezabývá pouze jeden
obor, ale je zkoumána jak v rámci psychiatrie, tak i psychologie a
psychopatologie. Shrneme-li si jednotlivé poznatky, lze psychické problémy
klasifikovat jako stav, při kterém je narušeno myšlení a chování takovým způsobem, že nezapadá
do obvyklých kulturních norem. Většina duševních poruch vzniká na
základě působení vnějších vlivů – výchova, problémy v mezilidských
vztazích, nadměrný stres v práci/škole, negativní události a traumata,
existenční problémy apod. Vrozené dispozice zde nehrají hlavní roli, ovšem
nesmíme je opomíjet, tedy pokud některý z rodičů trpěl určitým typem
duševní poruchy je zde předpoklad, že se toto onemocnění projeví i u jeho
potomků.
V širším pojetí jsou
psychické problémy doprovázeny různými symptomy jako např. bolesti hlavy, svalů, kloubů, břicha, „svírání“ útrob, problémy se
spánkem, smutek, strach, úzkost či naopak nepřiměřená veselost, neschopnost
jasného úsudku, zkreslené vnímání reality, potíže s pamětí a udržením
pozornosti, agresivní chování, náchylnost k užívání návykových látek aj.
Mezi nejčastější psychické
poruchy řadíme:
1. Vaskulární demence, demence u
Alzheimerovy choroby, delirium po užití psychotropních látek – jde o
organické duševní poruchy včetně těch, které vznikají následkem onemocnění či
poranění mozku. Projevují se mimo jiné poruchami paměti, myšlení a prostorové
orientace, depresemi, halucinacemi, potížemi s vyjadřováním apod. Pacient
se postupem času stává závislým na pomoci okolí.
2. Alkoholismus, narkomanie,
alkoholická halucinóza a paranoia – tyto psychické problémy jsou
zapříčiněné nadměrným užíváním psychotropních látek. Projevují se bludy,
výraznou úzkostí, stihomamem, sluchovými halucinacemi…
3. Schizofrenie, schizotypální
porucha, poruchy s trvalými bludy, schizoafektivní poruchy – projevují
se halucinacemi a bludy což vyústí v neustálou podezíravost a
depersonalizaci.
4. Bipolární afektivní porucha,
periodická depresivní porucha, prezistentní afektivní poruchy – jak už
názvy vypovídají, jedná se o skupinu afektivních poruch čili poruch nálad,
které neodpovídají reálné životní situaci.
5. Obsedantně-kompulzivní
porucha, fobické úzkostné poruchy – tyto neurotické poruchy mají za
následek vyhýbání se určitým situacím (u fobií) či naopak úmyslné opakování
stejných vzorců chování (u obsedantně-kompulzivní poruchy).
6. Poruchy příjmu potravy,
neorganické poruchy spánku – syndromy těchto poruch chování jsou
spojeny s fyziologickými a somatickými faktory.
7. Mentální retardace (lehká,
střední, těžká, hluboká) - trvalé snížení inteligence v důsledku
organického poškození mozku
8. Expresivní porucha řeči,
specifická porucha čtení, autismus u dětí, Aspergerův syndrom – nápadně
nerovnoměrný vývoj určitých složek osobnosti u dětí.
9. Porucha aktivity a pozornosti,
specializovaná porucha chování, depresivní porucha chování, separační úzkostná
porucha, elektivní mutismus, chronické motorické nebo vokální tiky – tato
skupina poruch chování se projevuje zejména u dětí a v období dospívání.
10. Poruchy osobnosti – tuto
skupinu psychických poruch si vysvětlíme v následující kapitole článku.
Léčba psychických poruch je během
na dlouhou trať, podstatná je včasná a správná diagnostika na základě příznaků
a projevů. Poté následuje psychoterapie, která bývá vhodně doplněna léky, jež
ovlivňují biologickou stránku nemoci.
Poruchy osobnosti
Zde se již oproti psychickým
poruchám názory odborníků jasně shodují a vymezují poruchy osobnosti jako soubor
povahových odchylek, majících trvalý charakter a vytvářejících nevyváženou a
nenormální osobnost. Zajímavostí je, že si jedinec trpící poruchou
osobnosti nikterak neuvědomuje nenormálnost svého chování, což často vede ke
konfliktům s okolím. Porucha osobnosti se rozvíjí od dětství a přetrvává i
v dospělosti a stáří, i když se může postupem času stát méně výraznou. Na
rozvoji poruchy osobnosti se podílí mnoho faktorů, ať už je to genetická výbava
jedince, potíže během těhotenství, komplikovaný porod, rodinné zázemí, příliš
tvrdá výchova, sexuální zneužívání a týrání, konfliktní prostředí aj. Pro
poruchy chování jsou typické neustále se
opakující vzorce chování, nepřiměřená intenzita emocí, abnormální reakce na
kritiku okolí, neadekvátní způsob chování k ostatním a neschopnost zvládat
různé životní situace.
Mezi nejčastější poruchy osobnosti
řadíme:
1. Paranoidní porucha osobnosti (kverulantská, fanatická) – podezíravost, sklon k vytváření konspiračních teorií, vztahovačnost, sklony k patologické žárlivosti, přehnaná sebechvála a skrývání nedostatků, trvalá zášť.
2.
Schizoidní porucha osobnosti – samotářství, izolace od okolí, odtržení
od reality a vytváření vlastního světa, nedostatek touhy po vztazích,
lhostejnost k názorům ostatních.
3.
Disociální porucha osobnosti (antisociální
osobnost/sociopatie) – lhostejnost k dodržování společenských
pravidel, porušování norem, nezájem o city druhých, nízká tolerance,
neschopnost pociťovat vinu a poučit se ze zkušeností.
4.
Emočně nestabilní porucha osobnosti: Impulzivní typ – neuvážené
jednání, časté vytváření konfliktů, výbušnost a agresivita, nestálost nálad.
5.
Emočně nestabilní porucha osobnosti: Hraniční typ – sklony
k sebepoškozování, suicidální sklony, pocity prázdnoty, nejasná představa
o sobě samém, nestálé vztahy, vyhýbání se odmítnutí.
6.
Histrionská porucha osobnosti – zkreslování skutečnosti, teatrálnost,
snaha být středem pozornosti, sklony k manipulaci, problémové mezilidské
vztahy.
7.
Obsedantně-kompulzivní porucha osobnosti (Anankastická porucha osobnosti) – perfekcionismus a pedantství,
nerozhodnost, vnitřní nejistota, moralizování, sociální konvenčnost, nadměrné
obavy, paličatost, přetrvávající úzkost.
8.
Anxiozní (vyhýbavá) porucha osobnosti – trvalé obavy, přesvědčení o
vlastní méněcennosti, nechuť stýkat se s lidmi.
9.
Závislá porucha osobnosti – strach z odmítnutí, pocity bezmoci a
neschopnosti, přenechávání odpovědnosti druhým.
10. Dysforická
porucha osobnosti – smutek,
nízká sebedůvěra, pesimismus.
11.
Narcistická porucha osobnosti –
citová chladnost, samolibost, nadřazenost, marnivost, využívání druhých,
absence empatie, neustálé porovnávání a soutěžení.
12.
Nezdrženlivá osobnost (Haltlos
osobnost) – nestálost, bezcílnost, vyhledávání pohodlí a požitků
13.
Pasivně-agresivní osobnost – negativismus, váhavost, misantropie
14.
Sadistická porucha osobnosti – krutost, násilnost, dominance
15.
Masochistická porucha osobnosti – sebeponižování, sebetrestání
Léčba poruch
osobnosti je vcelku obtížná, protože klienti mnohdy vyžadují po psychologovi
odstranění přidružených problémů, jako jsou deprese, úzkosti apod. a jiný
problém si odmítají připustit. I přesto se po vhodně zvolené terapii uzdraví
nadpoloviční většina pacientů. Je však nutné, aby psycholog založil diagnózu na
podrobné rodinné i osobní anamnéze a získal co nejvíce informací od blízkého
okolí.
Pokud máte
pocit, že se u vás může vyskytovat některá z výše uvedených psychických
poruch či poruch osobnosti, neodkládejte návštěvu odborníka. Tak jako u jiných
problémů i zde platí, že čím dříve se započne s léčbou, tím větší je
možnost uzdravení.
Připojte se do diskuze.
Zadéjte Váš kometář.