Ve vztahu/manželství si vždy
jeden z partnerů snaží udržet vedoucí postavení. Není to nic neobvyklého,
záleží však na způsobu, jaký k tomu využije. V nemálo případech se
tak děje pomocí bití apod. Ne však každý konflikt, hádka, facka se dá hned
označit jako domácí násilí – to musí splňovat určité znaky. Prvním znakem je jasné rozdělení rolí. Pokud se
v pozici oběti střídáte, jednou jste to vy a jindy partner, nejde o domácí
násilí. Tam je vždy v pozici násilníka pouze jeden z partnerů a
v pozici oběti ten druhý. Není pravidlem, že obětí je žena, mnohdy je
domácí násilí pácháno také na mužích, dětech, starých lidech – vždy to však
jsou blízké osoby žijící v jedné domácnosti. Dalším znakem je dlouhodobost, opakování a stupňování
násilí. Opět zde platí, že pokud není některý z těchto znaků dodržen,
nejedná se o domácí násilí. Posledním znakem je pak neveřejnost – domácí násilí probíhá zásadně za zavřenými dveřmi,
v soukromí.
Ve spojení s domácím násilím
si člověk nejčastěji představí fyzické
útoky jako je bití, škrcení, kopání, svazování aj., ovšem forem domácího násilí
je několik. Násilník mnohdy svou oběť zesměšňuje, vyvolává v ní pocity
viny, ponižuje ji, vyvíjí různý psychický nátlak, vyhrožuje či vydírá –
v tomto případě se jedná o psychické
násilí. Ruku v ruce s předchozími jde pak snaha násilníka o izolaci
oběti od okolí (sociální násilí),
nejčastěji provázená odpíráním finančních prostředků (ekonomické násilí). Násilník chce mít nad obětí absolutní moc,
potřebuje ji mít pod kontrolou v každé situaci, oběť mu musí hlásit každý
svůj krok, ve všem mu vyhovět. A to se týká také sexuálního života partnerů,
násilník nebere v potaz, zda jeho protějšek má chuť na sex, on si bere to,
co chce a kdy to chce, což mnohdy vede ke znásilnění (sexuální násilí).
Jamile se jednou stanete obětí
domácího násilí, budete součástí neustálého koloběhu konflikt-násilí-usmíření-klid, přičemž násilí se bude neustále
stupňovat, období klidu naopak zkracovat. V takovémto případě je namístě
vyhledat pomoc. Nejčastěji se obrací oběti domácího násilí na policii. Ta má
v kompetenci násilníka např. vykázat z bytu a nabídne oběti služby
krizového interventa. Další možností je obrátit se na různá krizová centra,
neziskové sociální organizace zaměřené na pomoc obětem domácího násilí.
V neposlední řadě je namístě i pomoc psychologa, ten pomůže oběti vyrovnat
se s následky domácího násilí, zejména s posttraumatickým syndromem.
Připojte se do diskuze.
Zadéjte Váš kometář.