Vnímáte v poslední době
práci pouze jako nutné zlo, které musíte přetrpět, abyste měli na zaplacení
účtů? Trpíte depresemi, ztratili jste dřívější nadšení z vykonávané práce,
snažíte se omezit kontakt s klienty a kolegy na minimum? K tomu všemu
jste cyničtí, podráždění, nemůžete spát, případně vás trápí jiné zdravotní
obtíže? V tom případě nejspíše čelíte tzv. burnoutu, neboli syndromu
vyhoření.
Ačkoli se v dnešní době se
syndromem vyhoření potýká stále více lidí, bývá často tabuizován. Dosvědčuje to
i fakt, že burnout se neřadí mezi psychické nemoci a neexistuje žádný
standardizovaný postup při určování diagnózy. Co tedy znamená pojem syndrom vyhoření? Jde o psychický stav spojený
s naprostým citovým, fyzickým i psychickým vyčerpáním zaměstnance,
který dlouhodobě trpí stresem z profesního nedocenění. Na vzniku burnoutu
se krom pracovních problémů podílí i problémy osobní.
Původně byl termín burnout užíván
ve spojení s narkomany, později se rozšířil na osoby s vysokým
pracovním nasazením, avšak příznaky se mohou objevit také u osob, které
neustále opakují jednu a tutéž činnost a nejsou za ni adekvátně oceněni – např.
osoby dlouhodobě pečující o nemohoucího člověka. Mezi rizikové profese patří
zejména ty, kde se pracovníci neustále setkávají s lidmi a tzv. pečovatelské
profese – psychologové, policisté, sociální pracovníci, novináři, zdravotní
sestry, doktoři, manažeři, pedagogové, právníci, pracovníci helpdesku aj. Kromě
zvoleného povolání má syndrom vyhoření i mnoho dalších příčin, důležitou roli
zde hraje celková osobnost člověka, jeho schopnost odmítat nesplnitelné
množství úkolů, citové vnímání, rodinné zázemí a další.
Člověk trpící syndromem vyhoření
prochází postupně pěti fázemi. Nejprve podléhá nadšení z nové
práce, má přehnaně optimistická očekávání, pracuje pečlivě, mnohdy přesčas a
odsouvá kvůli práci stranou i své koníčky. V druhé fázi opadá počáteční
entuziazmus, přichází období vystřízlivění, kdy si člověk
uvědomí, že nedokáže dostát všem svým závazkům, znovu se začíná věnovat sám
sobě a svým zájmům. Postupně vyvstávají otázky, zda je vykonávaná práce
dostatečně efektivní, objevují se pocity zklamání. Následkem dlouhodobé
frustrace začne zaměstnanec vnímat práci pouze jako zdroj financí, obtěžuje ho
kontakt s klienty a kolegy, jedinec se cítí bezmocný. Poslední fází je
samotné vyhoření, projevující se naprostým vyčerpáním po stránce
fyzické i psychické.
Kromě výše uvedených depresí,
ztráty pracovního nasazení a elánu se syndrom vyhoření projevuje zapomínáním,
úzkostí, nechutí nadále vykonávat dosavadní práci, pocity zklamání, tzv.
ztrátou sebe sama, agresivními sklony a náchylností k různým závislostem.
Po fyzické stránce jedince trápí svalové napětí, potíže
s kardiovaskulárním systémem a dýcháním, trávicí obtíže, poruchy spánku.
Mimo to přibývají konflikty s okolím, člověk se stahuje do ústraní a často
pak trpí samotou.
Nejlepší je snažit se syndromu
vyhoření předcházet. Naučte se odpočívat, práci nestavte nad osobní život a
vytvořte si k ní zdravý postoj. Je všeobecně dokázáno, že člověk, který má
stabilní a fungující rodinné zázemí, pěstuje kvalitní mezilidské vztahy a je
v práci dostatečně oceňován a podporován jak ze strany nadřízeného, tak i
ze strany kolegů a klientů, má riziko vzniku burnoutu o mnoho nižší než
nedoceněný workoholik. Jestliže se i přesto u vás projevily některé příznaky syndromu
vyhoření, je důležité tuto situaci začít včas řešit. Zkusit můžete změnu
profese, doporučujeme však spolupráci s psychologem, jelikož je zde
riziko, že ani nová práce vás syndromu vyhoření nezbaví. Pod odborným vedením
se naučíte vybudovat si zdravý vztah k práci apod. Přístup psychologa ke
klientovi je ryze individuální, podle toho pak volí vhodný způsob terapie.
Připojte se do diskuze.
Zadéjte Váš kometář.