Jak na fungující vztah s mamánkem

Dobrý den paní Barboro,

jsem vdaná 24 let. Manžel byl na rodičích velmi citově závislý od samého začátku. Brali jsme se brzy (bylo nám 19 a 20 let). O počátečním přijetí od rodičů jsem nebyla přesvědčená, v jejich přítomnosti jsem se dobře necítila. Postupem času začala z jejich strany přicházet kritika, ponižování a vlastně psychická šikana. Manželova rodina je o silných osobnostech, kteří jsou extrovertní a velmi zaměření na výkon. Já jsem uzavřená, nemám potřebu komunikace, při útocích a nátlaku se uzavřu úplně. Bohužel jsme 1 1/2 roku po svatbě bydleli u nich. Jak velmi jsem se těšila na společný život s manželem, po tomto čase jsem byla psychicky v troskách. I když jsme se potom odstěhovali, rodiče nepřestali manželovi denně telefonovat a řešit jestli máme v bytě už zařízené to a ono a co dělal celý den, kde budeme o víkendu, na dovolené manžel hlásil počasí, patro hotelu, co máme k obědu, kde jsme byli na výletě atd.. Při debatách na toto téma jsem z jeho strany byla ubíjená slovy stejnými jako od rodičů, že o ně nemám zájem, jsem nepřizpůsobivá, pálím za sebou mosty, nevážím si toho co pro nás dělají a pořád dokola. Přes všechno tohle peklo jsem se snažila fungovat, jezdili jsme k nim samozřejmě někdy na víkendy (sobotní dopoledne strávil s otcem na tenisovém kurtě a já s jeho matkou v kuchyni). Debatovali si především o svých věcech, jak jsem se tam cítila spíše navíc.
Za 6 let od svatby se nám narodil první syn a za dva roky druhý. Manžel nastoupil do rodinné firmy (dostal nepřímo příkazem od otce, protože už na to nestačil), po několika letech také převzal vedení firmy. Matka tam také nějakým způsobem pracovně externě působila a stále působí.
Před 8 lety jsem byla bez práce a nedařilo se mi ji najít. Manželovi rodiče byli pro, abych šla do firmy, bylo tam potřeba něco konkrétního řešit a na tu pozici jsem se hodila. Nástupní plat jsem dostala snad ten nejnižší možný. Práce přibývalo a postupem času jsem dělala za dva pracovníky určitě. Moje připomínky k tomu, že jsem přetížená a také nezaplacená, nikoho nezajímaly. Po třech letech jsem zkolabovala a manžel mne odvezl do nemocnice (narušená rovnováha vnitřního ucha). Byla jsem přesvědčená, že se takto projevily moje nekonečné stresy z práce a napětí ze vztahů. Po návratu do práce jsem o této situaci nesměla s nikým mluvit ve smyslu, že to mám z přepracování.
Ve firmě je také švagr. Všichni jsou společníci (manžel, rodiče, švagr a také jejich dcera, která ve firmě nepracuje), já jsem nebyla, protože se mnou byly v minulosti "problémy". Rodiče jsou velmi kritičtí, zaměření na výkon, jejich očekávání nelze naplnit, protože potřebují být už z principu nespokojení. Matka je velmi silná manipulátorka. Ovládá celou rodinu, všichni s ní bojují, ale nikdo není schopný s tím skutečně něco udělat. Pořád si hrají na vztahy v rodině, jak se mají rádi, jak mají o sebe zájem a snaží se naplnit navzájem očekávání, aby jeden druhého nezklamali.

Můj pracovní vztah ve firmě skončil "vyhazovem ze dne na den". Matka mne po tisící nerespektovala a něco co jsem jí několikrát zopakovala, že nechci, tak za mými zády domluvila s manželem. Nemluvila jsem s ní, bylo velmi dusno, nakonec došlo k výměně názorů, kde jsem jí řekla, že nesouhlasím s jejím nerespektováním mne a ignorací, když si něco nepřeju, ona udělá opak atd. Manžel už nebyl schopný tyto konflikty mezi námi snášet a potřeboval situaci radikálně vyřešit. Bohužel se stalo něco co jsem absolutně nečekala. Řekl mi, ať druhý den už do firmy nechodím a ještě měl dovětek, ať si vyberu mezi firmou a manželstvím. S rodiči dál komunikoval jako kdyby se nic nestalo a rodiče dělali, že se jich můj vyhazov netýká. Manžel si byl vědom, že to co udělal bude pro mne těžké. Snažil se mi vykompenzovat tím, že mi věnoval čas v komunikaci, bral mne na procházky, obědy, ve firmě mi ponechal pracovní vztah včetně mzdy, dokud si nenajdu novou práci, dostala jsem také vysokou odměnu.

V současné době to jsou již tři roky. Novou práci jsem si našla a jsem spokojená, všechno je tu lepší oproti tomu, co jsem měla ve firmě. Našemu vztahu s manželem hodně pomohlo, že se s rodiči ve firmě nepotkávám. Přesto jsem manželův způsob řešení problému asi do dnešního dne nezpracovala, Vždy, když došlo na krájení chleba v souvislosti s matkou nebo rodiči, podrazil mi nohy, vyhazov z firmy byl neskutečně ponižující. S rodiči jsem od té doby nepromluvila a ani nemám v plánu něco měnit, chci mít od nich navždy pokoj. Manžel je s nimi samozřejmě v kontaktu a můj postoj nekomunikace s nimi rodina nepřijala. Rodiče ani nenapadne, že moje ingorace je reakce na jejich 20-ti letou ignoraci, ponižování a šikanu. U mě odsuzují co sami dělali v nesrovnatelně větší míře a to nevidí.

Vypíchla jsem tu asi to nejbolestivější. Přes tento problém, který nám vztah obracel vzhůru nohama, jsme s manželem prožili také spoustu krásného. Vím, že mne upřímně miluje. Je hodně zaměřený na rodinu. Zaopatřuje nás královsky, o kluky má zájem, nic mu není jedno, vše co je potřeba, tak se snaží zařídit. Náš vztah se za ty poslední tři roky hodně posunul k lepšímu, telefony s jeho rodinou, když je doma, prakticky nejsou, už mne do ničeho nenutí, za nic mne nepeskuje. Přesto se jeho mamánkovství čas od času nějakým způsobem projeví (např. rodiče slavili zlatou svatbu, dali svým dětem svoji fotku a on ji dal do ložnice - vůbec mu nedojde, jak je to nevhodný). Vnitřně s tím bojuju a uzavírám se. Komunikaci s manželem na toto téma nevyhledávám. Bylo zdrojem nesčetně těžkých hádek. Myslím si, že spoustu věcí pochopil, ale rodičů se samozřejmě nikdy nevzdá, i když budou mít na mne negativní komentáře. Dětem jsem vysvětlila, proč se s rodiči nestýkám, sami už jsou schopni vidět (je jim 18 a 16), nic mi nevyčítají. Mají nás rádi oba a bylo pro ně těžké, když bohužel byly také někdy svědky výměny názorů mezi mnou a manželem. Rodinných oslav se neúčastním (švagrová mi napsala sms, že moje chování je nehorázné a neomluvitelné a pokud nepřehodnotím svůj přístup k rodičům, tak nejsem zvaná na žádné rodinné akce). Její zpráva mi vlastně pomohla, stejně jsem se tam necítila dobře, takto mi moji nepřítomnost nemůže nikdo vyčítat, včetně manžela a mně je bez těchto akcí opravdu dobře. Manželovi tam chybím, mrzí ho to, ale to je přece jeho boj. On to nechal dojít takto daleko, dál s nimi funguje, s otcem hodně věcí probírá... Asi bych to zhodnotila tak, že chtěl žít schizofrenii a mít obě strany, tak v tom žije. Že mu v tom není dobře, protože se to vymklo kontrole, si musí přebrat sám.

Sama vlastně ani nevím, proč vám píši. Narazila jsem na tuto stránku a tak nějak jsem to ze sebe chtěla všechno vypsat. Asi to co hledám je najít svůj vlastní klid a spokojenost, snažit se mít manžela ráda i přes to všechno negativní. Rozvodem jsem tyto problémy řešit nechtěla, nejsem silné povahy a asi všechno co by s tím souviselo by mne definitivně dorazilo. Nemluvě o dětech, kdybych se měla dívat na to, jak to zasáhlo do jejich života, bych si nikdy neodpustila. Věřím, že to nejhorší mám za sebou. Rodiče mne už nemůžou ničím zasáhnout, matka nemá z čeho vařit ty svoje lži a poštvávat tím manžela proti mne, se švagrovou se také nevídám. Téma rodiče mezi námi s manželem téměř není. Před pár dny jsme se nezávazně bavili a byla jsem ráda, že jsem se už nebála mu otevřeně říct, jak hluboce mne zasáhl vyhazov z firmy a že nevím, zda to někdy v sobě zpracuju. Také, že rodiče nikdy nerespektovali jeho volbu životního partnera. Pro celou rodinu bylo přirozenější útočit na mne za nic, než aby přišli o pohodu s matkou.
Sama jsem zvědavá jak tyto nezdravé vztahy budou dále zasahovat do našeho života. Pro mne asi jediným strašákem v současné chvíli je až rodiče budou opravdu staří a v souvislosti s tímto bude potřeba něco řešit. Snad nás to zase nerozdělí.

Olga.