V jedné chvíli milujete,
v druhé nenávidíte. Smějete se a pláčete. Bojíte se o své zdraví, ale
nezaváháte si ublížit. Chováte se mile a pak vás najednou něco vytočí do
nepříčetnosti. Pokud se u vás neustále střídají chvíle blaha s temným obdobím,
můžete trpět hraniční poruchou osobnosti. Lze vyléčit nebo se s ní
budete muset naučit žít? A jde to vůbec?
Každý člověk je někdy náladový a
reaguje v určitých situacích přehnaně. To ještě neznamená, že trpíte
nějakou psychickou poruchou.
Hraniční porucha osobnosti se vyznačuje dramatickým a nevyrovnaným chováním. Vzniká většinou již v dětství, v souvislosti s citovým strádáním v rodině, nebo nějakým traumatizujícím zážitkem. Osoby s touto poruchou nejsou schopny vytvořit si své vlastní, bytostné já, nerozumí druhým ani sami sobě.
Setkání s člověkem, který
hraniční poruchou osobnosti trpí může být možná i trochu děsivé. Nikdy nevíte,
co od nich můžete čekat. Jsou v zajetí absolutna – vidí ve vás buď
absolutní dobro, nebo zlo. Nic mezi tím pro ně neexistuje. V jednu chvíli
vás milují, ale pokud usoudí, že si jejich lásku nezasloužíte, začnou vás bez
mrknutí oka nenávidět.
Pro psychology a psychiatry bývá
často složité hraniční poruchu osobnosti diagnostikovat. Nejen kvůli tomu, že
je samotná velice komplikovaná, ale také proto, že se k ní mnohdy přidruží
další poruchy jako např. deprese, úzkosti, sklony k sebepoškozování… Proto
než je stanovená diagnóza, musí tomu předcházet pečlivé „pátrání“ po příčinách.
Porucha častěji postihuje ženy než muže. A to v souvislosti se
zneužíváním v dětství, zanedbáváním nebo týráním rodiči.
Sebepoškozování je nejtypičtějším projevem hraničí poruchy
osobnosti. Ani ne tak v důsledku toho, že by v ubližování sama sobě měly osoby
s touto poruchou „zálibu“, ale často si tak chtějí určitým způsobem vynutit
lásku a péči okolí.
Dospívající s hraniční poruchou osobnosti často experimentují
s drogami a jinými návykovými látkami, jakožto forma sebepoškozování.
Někdy se může hraniční porucha osobnosti projevovat častým střídáním
sexuálních partnerů a tíhnutím k divokému sexu a různým sexuálním praktikám.
V souvislosti s nejasným nazíráním na sebe sama se dostavuje také
tápání, co se sexuální orientace týče.
Podle některých studií se symptomy poruchy stabilizují kolem 50.
roku života.
Terapie v případě této
poruchy je obzvlášť náročná. Je založena na neustálém posouvání a překračování
osobních hranic. Což není rozhodně vůbec jednoduché.
Součástí terapie je psychoanalýza
a často také dialektická behaviorální terapie. Samozřejmostí jsou v tomto
případě léky – antipsychotika, anxiolytika, antidepresiva.
Důležitou roli zde sehrává také podpora a pomoc okolí. V lehčích případech lze terapii zvládnout ambulantně, u těžších je pak nutná hospitalizace na psychiatrickém oddělení.
V případě, kdy pojmete
podezření, že se potýkáte s hraniční poruchou osobnosti neváhejte, a co
nejdříve vyhledejte pomoc psychiatra a psychologa. Chronické deprese a úzkosti,
které tuto poruchu provázejí spolu se sklony k sebepoškozování mohou mít
fatální důsledky.
Připojte se do diskuze.
Zadéjte Váš kometář.